VOŠ a SPŠ Šumperk

Janu Palachovi

Rozmarné odpoledne.
Kolem vezou víc, než Prométhea.
Oči jsou prolomená hráz.
Pláču – v dešti – na chodníku.
Pro všechno.
Pro těch jednadvacet let,
pro cizími vojáky sražený jarní květ,
pro Člověka, co odmítl jít zpět,
pro srdce, do kterého by se vešel svět,
pro několik nevykřičených vět.
Chce se mi zařvat – teď, hned:
„Pryč s nimi! Ať žije nový svět!!!“
To ticho řve za mne.
Praha teď skutečně dotýká se hvězd.
Svou bolestí, co zatíná ruku v pěst.
Ticho rve uši.
Všichni to vědí a mlčí.
Ústa jim zacpal strach ze života i smrti.
Je leden roku 69.
I láska bolí –
proto pláču.

Ke dni sjezdu spisovatelů 1967

Proto vás pohled můj pálí,
proto vás bolí moje narážka,
protože na vaší tváři se válí
jen zbabělý strach a přetvářka.

Vy všichni, co zalykáte se hněvem,
vy všichni vlastně nemusíte,
vás všechny bych chtěl vidět jak během
po Čechách svobodu roznášíte.

Vy všichni, jež dusíte se hněvem!
Pojďte na tu zmiji,
než uštkne všechny svým jedem!
Hle, již nejlepší z nás v křečích se svíjí!

Zatím jen hněv mi sedl do očí
a srdce mi žalem puká,
jednou však moje noha vykročí
a zvedne se ozbrojená ruka!

Pak zachvějí se trůny
a všichni strnou hrůzou,
až srazíme jim neprávem nasazené koruny,
a zatřepem tou lůzou!

Nádraží

Smutná černá podlaha,
nedopalky cigaret,
kde vzala se ve mně ta odvaha
posuzovat tento svět.

Dostávám závrať z toho
a podlaha se proměnila v nebe,
z cigaret jsou hvězdy a je jich mnoho,
mám strach sám o sebe.

Nejsem snad nic,
jen částice nekonečna –
a kdo je tedy víc?
Jen příroda je věčná!

Probudilo mne hvízdnutí lokomotivy,
tvrdá, holá skutečnost.
Začal jsem přemýšlet na jiné motivy.
Bylo toho už dneska dost.

Vyznání

Jsi pro mě
melounem v žáru léta,
chleba na dřevěném stole,
nedokončená věta,
vůně zkoseného pole,
těžký závěs letního okna,
opojnost starého vína,
zvonivý dětský smích,
čerstvě napadnutý sníh,
cesta do nekonečna,
prudká, spalující – věčná

Šumperk 15. 10. 1967

V parku, přes který jsem dnes šel,
vítr honil zlaté listí
a já pohřební náladu měl,
jak smutně se člověku myslí.

Míjel jsem zamyšleně stromy,
planoucí žlutostí jak dohasínajícího
léta pochodeň
a smutné, staré, šedé domy
jen tak bez zájmu jakoby náhodně.

Na ztemnělé obloze trhá vítr černé mraky,
a mně z toho do duše sedl smutek tichý,
u cesty žloutnou stromy a v lesíku taky,
život zdá se najednou prázdný, smutný, klidný.

„Strach“

Máš snad sfingy srdce
tvrdé, chladné, kámen?
Když ve mně náhle k tobě prudce
vzplanul lásky plamen.

Proč jsi tak divně hleděla?
Proč neusmála ses trochu?
A proč jsi pořád mlčela,
připomínajíc sochu?

Bojím se, že tu lásku zabiješ,
že ji vyřkneš ámen,
a z mého srdce vyliješ
žárlivých citů plamen!

A možná, že bych zapomněl
a možná, že bych nemohl
a možná, že bych zapomněl
a možná bych se přemohl.

Posekané srdce

Otevřel jsem ti srdce,
by ses ho dotkla svým láskyplným dotekem
ty jsi ho však rozsekla prudce
svým nešetrným jazykem.

Do srdce jsi mi udělala
jizvu hlubokou a krvavou,
city mé jsi tím posekala,
život můj jde teď nocí zlou.

Těžko jsem hořkou slzu polykal,
duše mi bouřila a vřela,
hněvem jsem se přímo zalykal.
Tak tedy netrefila ji Amorova střela?!

Počkám, až se mi zacelí rána,
pak budu věci snad jinak brát,
nebudu přece v lásce bílá vrána
klíč od mého srdce zkusím jiné dát.

Ireně P.

Proč bych se trápil?

Usmála se a byla milá
potom jsem ji už neviděl.
Usmála se jako víla
a já tomu druhému záviděl.

Odešla, aniž by mi sbohem dala
já jsem se hrozně zastyděl,
když jsem šel domů s hlavou těžkou,
cestou jsem pro pláč neviděl.

Teď pozoruji dým cigarety,
prchá a je měnivý,
odešla jsi jak jarní květy,
zůstal jsem sám a lásky bázlivý.

Život mám, ale jenom jeden,
a proto proč bych se nezasmál,
nebudu si přece hrát s jedem,
když mi mou lásku druhý vzal!

Čas

Mírně zvlněná krajina
a průzračnost modravých dálek
tu a tam se menší kopeček vypíná
a já blázen se podzimu zalek.

Slunce jí tu dodává
neuvěřitelné krásy
v níž krása zlata lákavá
by těžko zadala si.

Dozrály však už dávno klasy
a klid vládne na polích
a dozněly i štěbetavých ptáků hlasy
a nedaleko je doba, kdy na okolí sedne sníh.

Pořád je cítit slunce svit
i když vzdáleně,
ale čas ten musí stejně jít
a čas, čas ten nechodí zpomaleně.

Podzimní vyznání

Snad znáš tu vůni podzimu
a čerstvě rozoraných polí,
kdy teskný pohled na hlínu
u srdce jemně bolí.
Mám srdce jako suchopár.
Ne! Ne! Nejsem vůbec stár!
Ale mých citů pevné břehy
málokdy přelila vlna lásky a něhy.
To proto, že nesnášel jsem dosud srdce,
srdce, do kterého bych vlny ty přelil
a jeho vlny s mými
v jediné moře lásky zcelil.
Příroda někdy divná je,
tváří výraz srdce zakryje
a pak záleží jen na člověku,
a ne na přiměřeném věku
jak umí v srdci číst.
Snad znáš tu vůni podzimu,
kdy příroda už usíná
a srdce se zamykají před slabou láskou,
kterou nezakryješ žádnou pokryteckou maskou.
Teď znáš tu vůni podzimu
a smutných pokosených polí
Láska, která na podzim se rozbije,
ta celé věky přežije
a nic ji nezabolí.

Poznání

Máš jazyk ostřejší
finského nože
a ta tvá slova včerejší
ďáblovo zvolání! „Ach můj bože!“

Včera jsi do mě vrazila
svých slov ostrou dýku
a do mých úst jak bys vhodila
plnou hrst arzeniku.

Že nechápeš to lkaní
ty moje „hloupé“ bědy,
to je jen tvoje lhaní,
zůstal jsem celý bledý.

Máš srdce jako kus kamene,
jak pevný tvrdý mramor,
z kterého porozumění nekyne
a které nikdy nikdy neprostřelí amor.

Buď tedy sbohem,
když srdce jsi mi pošlapala,
život sám je největší bohém
a ty jdi tam, odkud jsi se vzala!

Míša

Tvé oči jsou jak macešky
– snad do nich chodí hvězdy spát.
V tvých očích jsou vidět dálky,
je z nich cítit vůni krásy vát.
Tvé oči jako by povídaly
tu nejkrásnější povídku,
proto se nezlob, když ti řeknu
malý a něžný semišový medvídku.

Veřejné mínění

Opovrhuji veřejným míněním,
je to pro mne bouře v lahvi od piva.
Tento svůj názor nikdy nezměním,
ačkoli kdekdo mi to zazlívá.
Že když mám dneska dlouhé vlasy,
tak zítra bodnu esenbáka.
Jo! Když já jsem byl mladý,
to byly jiné časy!
Ta dnešní mládež se jen fláká.
Sami nejsou však o moc lepší,
jsou plni předsudků,
ti kazatelé morálky věčné,
si pak odlehčí při psaní posudků.
Já nenávidím uniformy
a maličkosti a hlouposti,
mně stejně, jak staré, dobře vžité formy
přivádějí vždy ke zlosti.
Ano! Jsem určitě anarchista
a vůbec se za to nestydím.
A ať už si na mne kdekdo zuby chystá,
můžete!
Já se vás nebojím.

Restaurace U růže

Místnost se kymácí a kývá,
podlaha se zatraceně houpá,
opilým zrakem se na ni člověk dívá
a zdá se mu divná, nekonečně hloupá.

Vzdálené zvuky hudby,
od pivní pěny umazané sklenice
a opilé, sprosté kletby
sem doléhají nejvíce.

Zamžený zrak.
Co? Žaludeční křeče!
To, až zítra, to až pak,
teď hlavně že pivo proudem teče.

Líh pomalu stoupá do hlavy,
číšníci chci si pohladit,
jen nemít žádné obavy,
někdo to musí zaplatit.

A teď mě někdo škrtí
a mačká mi krk.
Najednou vidím louku plnou kvítí
a daleko je všechen hluk.

A pak mě probudila rána
a esenbák se divně zatvářil,
bylo to asi brzo zrána,
protože neón už nezářil.

Zemřel člověk

Odešel bez rozloučení
jak hrdina dětských snů
by se vrátil v naše srdce
nám nejtěžších dnů.

Kolem úst běl výraz tvrdý,
ústy šla ta slova drahá,
kdekdo byl prý na něj hrdý,
staří, generace mladá.

Zemřel v době nám nejtěžší,
věděl, za co život dal,
aby byl prý život lepší,
věděl, znal, zač bojoval.

Jako šíj se hrdě nese,
čelo hvězd se dotýká,
ruka se mu nezatřese,
v hlase se nezalyká.

Už ho není mezi námi,
zemřel, místo jiným dal,
vzpomínejte stále s námi,
velký čin on udělal!

Zlý sen

Viděl jsem zlomené růže,
zničené krásné květy
a mezi nimi mrtvolu muže,
měl zaprášené boty.

Sám v cizí zemi tu ležel
v těžkém vojenském kabátě,
snas ještě včera do útoku běžel,
viděl, jak jiní krvácí v blátě.

Byl to jen voják,
který, ač nechce, přece musí,
hrudí zastavit bodák,
i když se mu to hnusí.

Slyšíš! Zlomená růže,
pověz vojákovi v květech tvých,
pověz mu, kdo jen za to může,
že na světě je tolik věcí zlých.

Ráno jsem se probudil,
sen byl už dávno pryč,
kéž celý svět by pochopil
a lidé překovali „meče“ v rýč.

Ve jménu zavražděných vojáků,
ve jménu sirotků plačících,
ve jménu vdov a válečným mrzáků,
ve jménu růži zlomených!...

Ať už jste kdekoliv na tomto světě,
zapřísahám Vás! L I D É – neblázněte!!!

Brýle

Mám někdy zvláštní brýle,
o kterých ty asi nevíš.
Ty si nasazuji jen ve zvláštní chvíle,
těmi brýlemi společnost i přírodu jinak uvidíš.

Ty brýle nejsou vidět,
nosím je někde v duši,
dívám se s nimi na svět,
ač mnohdy prý mi nesluší.

To celá moje záhada,
jak si je nasadím,
svět hned jinak vypadá
a pak se stanu buď dobrým, nebo zlým.

Nosím ty brýle stále s sebou,
neudělám bez nich ani krok,
ať je léto, či ať mě uši zebou,
nosím je s sebou celý rok.

Všem

Procházel jsem jednou ráno lesy,
chtěl jsem se podívat po loukách.
Na pavučinách se třpytily kapky rosy
a pohádkově mlžný opar ležel na mýtinách.

A najednou jsem uviděl v přítmí lesa kříž
a na něm helmu.
Už dávno v dešti zrezivěl
vojákovy přilby plech
a na hrobě mu teď vyrůstá vřes,
borůvčí a mech.

Posvátně mlčel tenkrát les,
clonou větví sem paprsky prokmitaly.
Jak asi těžce každý voják v sobě
touhu po domově nes,
touhu po domově, co leží někde v dáli
a stejně potom usnula s ním v hrobě.

V tu chvíli jsem si představil ženský bol,
dětský pláč a mužský vzdor,
slunce, jak zapadá za obzor
a ozařuje ztroskotaného lidstva vor?

Bylo léto, doba koupání
a mně po zádech přešel mráz.
A vezme si někdo ponaučení,
aby válka nebyla zas?

Vzpomínka

Byl to můj kamarád
a odešel uprostřed léta,
měl jsem ho vlastně rád,
je po něm už tři měsíce veta.

Leží tam ve stínu dvou lip,
a spí svůj věčný spánek
a je mu možná líp,
už necítí ten vánek.

Odešel jen tak,
bez rozloučení,
odlétl někam jako pták
do krajin věčného snění.

Měl dvacet let
a hnědé vlasy,
opustil navždy tento svět,
odešel na věčné časy.

Beznaděj

Jsem jako tráva pod kamenem,
ke které nemůže světlo svým zlatým pramenem
a přece živoří a žije,
protože ze země vodu pije.

Všichni jsme stejně na tom,
člověk je ve vesmíru nic, snad méně než atom,
a přece má silnou touhu žít
a celou duší chce tu být.

To k životu ho nutí síla,
síla, co v srdci se narodila,
a tou silou, tou je cit,
pro tu sílu chce se žít.

Jsem snad víc než ta tráva,
která nemá ani zkušenosti, ani cit, ani práva,
protože mám v srdci nenávist a v duši žal,
jako by mě sám ďábel žhavým železem vykoval.

Stokrát ne! Nemůže to pořád tak být.
Po smrti najdu snad svatý klid.

Pochodeň vzplála

Pochodeň vzplála
uprostřed náměstí
Pochodeň strachu
z lidského neštěstí
Pochodeň zoufalství
Pochodeň vzdoru
Pochodeň protestu
němého bolu
Pochodeň z vyznání
plamenného kréda
lidé – Buďte lidmi!
Jinak se žít nedá!